BACHA NA ŠPORCLA!

O turné Bacha na Šporcla píše renomovaný hudebník kritik Pravoslav Kohout v časopisu Harmonie.

Interpretační umění se během posledního půlstoletí dostalo na úroveň, kdy i průměrný orchestrální tutti hráč vládne technickou dokonalostí, kterou před desetiletími neměl leckterý sólista. Požadavky na hráče jsou obecně přísnější, a toto platí i o studiu. Kdo to nerespektuje, neuspěje. Toto vše je nejzřejmější u smyčcových nástrojů, především houslí.

Vzájemná konkurence ve množství dokonale připravených houslistů je ve světě ohromná, každým rokem se objevují talenty, které dříve byly daleko vzácnější. To je navíc umocněno jak stále silnější účastí nebývale skvěle připraveného množství asijských účastníků soutěže o koncertní příležitost, tak i možnostmi globálního porovnávání prostřednictvím internetu. Dobrá marketingová organizace nabídky a prodeje umělce je v době takového přetlaku zřejmě nutností. V zástupu všech podobných je vhodné zaujmout něčím výjimečným, něčím se odlišit a zvýraznit svou osobitost. Někdo to umí a dělá se znalostí všech kontextů a záměru autora s uměleckou přesvědčivostí, umocňující celkový účinek interpretovaného díla. Jiní spíše spekulací na módní trendy a vnější efekty i za cenu znetvoření autorovy myšlenky a textu. Pavel Šporcl patří ke vzácné menšině těch prvních. Jsem přesvědčen, že jeho osobité, často až provokativně novátorské uchopení díla vychází z promyšlené i procítěné snahy vyzdvihnout a zdůraznit typické rysy a ducha skladby, osvěžit zšedlé barvy obehraných listů partitury tak, aby byly posluchači zřejmější. Tak se mi jeví i role jeho s věkem stále uměřenějších „show efektů“, které neruší, ale umocňují celkový umělecký účinek. Navíc, je bezesporu dobrým hercem i režisérem. Pavel Šporcl je hledač nových výzev a hranic možností. Důsledkem je i záměr provést ve třech za sebou následujících večerech kompletní houslové dílo J. S. Bacha, a to nejen v Praze, ale i na dalších místech. O něco podobného se zatím nikdy nikdo nepokusil, je to totiž téměř sebevražedný nápad. I díky příkladným sponzorům a pochopení a důvěře pořadatelů však toto uskutečnil, pod vtipným názvem Bacha na Šporcla - Bach Maratón.

2. prosince zazněl v pražském kostele sv. Šimona a Judy první koncert – kompletní provedení Bachových Koncertů pro housle a orchestr: Koncert a moll BWV 1041, Koncert d moll pro dvoje housle BWV 1043, Koncert c moll pro hoboj a housle BWV 1060 a Koncert E dur BWV 1042. Šporclovými partnery byli Czech Ensemble Baroque Orchestra, hobojista Vilém Veverka a houslistka Elen Machová. Hned zpočátku bylo jasné, že večer již svým rozsahem bude mimořádný. Zcela zaplněný prostor chrámu měl znatelně lepší akustiku, než obvykle, takže všechny nuance a tóny byly po celý Maratón zřetelnější, než jsem čekal. Úvod každého večera byl vtipně překvapivý – po přivítání pořadateli, na pódium nejprve nastoupil samotný sólista a „vystřihl“ brilantní virtuozní variace ve stylu Ernstových či Kraislerových nejdivočejších kreací - houslistovu kompozici na téma Škroupovy zhymnělé písně. V následujících slovech pak toto objasnil jako vyjádření národní hrdosti českého umělce. Nehodlám rozebírat všechny detaily provedení následujících čtyř koncertů, na to mohou být různé názory, někde si však osobní pohled dovolím. V každém případě, sólisté i soubor zazářili přesvědčivým výkonem světové úrovně. Při poslechu BWV 1060 jsem si opět uvědomil výjimečnost umění hobojisty Viléma Veverky, jenž myslím nemá u nás konkurenci. S krásným, zpěvným, citlivě dynamicky i barevně modulovaným tónem modrých Šporclových špidlenek však v dvojhlasu BWV 1043 dosti nepříjemně kontrastoval místy až protivný zvuk barokních houslí (ta ječivá éčka!) Elen Machové. Škoda. Machová je zjevně výborná houslistka, a nebýt v zajetí dogmatu autenticity, byla by s moderním nástrojem hodnotným partnerem Šporclova projevu. V barokní hudbě nejsem milovníkem „autentické“ interpretace, stejně jako v barokním paláci nejsem milovníkem autentické barokní hygieny. Autentickými doktrináři šizené housle mi příliš připomínají zvuk plechové hračky v rukou začátečníka. Pochybuji, že by to byl ideál barokních Mistrů. Proč by se i jejich úsilím a hledáním vyvíjely housle dále až do dnešní definitivní podoby? Slyším ten rozhořčený křik, ale tento trend přijímám spíše jako zajímavý muzeální skanzen, snažící se uplatnit v mezeře na přeplněném trhu. Nicméně musím uznat, že v živém provedení při mladistvém jiskření Czech Ensemble Baroque Orchestra se jeho zvuk snoubil s cembalem nesrovnatelně přirozeněji a organičtěji, než by tomu tak bylo s moderním smyčcovým komorním orchestrem, který cembalo s krátkým dosahem zvuku příliš překryje. I sólisté byli díky odlišné barevnosti tutti souboru zřetelnější, takže s výjimkou vyznění nástroje druhého houslového hlasu dvojkoncertu byl celý večer výjimečným, inspirativním a hlubokým hudebním zážitkem.

Koncert 3. prosince byl nejnáročnější a nejnapínavější částí bachovské trilogie. Zahrát zpaměti kompletní soubor šesti rozsáhlých sólových Sonát a Partit před publikem, kde leckdo čeká na zakolísání atleta pod nevídaným břemenem, s jedinou přestávkou pro nadechnutí, to samo o sobě je hrdinský a obdivuhodný výkon, ke kterému se i mezi nejslavnějšími houslisty hned tak někdo neodváží. Toto dílo je jedním z vrcholů houslového repertoáru a kromě muzikantské náročnosti obsahuje množství zapeklitých technických oříšků, vyplývajících z bachovské polyfonní kompozice. Nad jeho provedením si dávno lámou hlavu i prsty největší houslisté, a každý z nich má svou vizi o přiblížení se dokonalému ideálu. Bachův urtext skrývá mnoho prvků a možností, na které je možné se zaměřit a přizpůsobit jim své pojetí. Jen porovnáním posledních nahrávek je zřejmá šíře interpretačních způsobů. Myslím, že Pavel Šporcl volil směr vycházející z představy technických možností německého barokního houslisty, zřetelné linky varhanní polyfonie Sonát, původního tanečního náboje Partit, a toto vše lehce okořenil barokní improvizační volností tvarů. Protože jednotlivé části Sonát a Partit na sebe bezprostředně navazovaly (žádná rušivá dolaďování kvint), byla zřetelná jedinečná architektura, souvislost a návaznost jednotlivých vět, které často přizpůsobil a zdůraznil dynamickými i technickými prvky. Například všechny úvodní hlavy fugy v Sonátách začíná na rozdíl od většiny houslistů v nižší dynamice, a ty potom v provedení o to účinněji gradují. Jeho projev není nikde hutně zatěžkaný, působí jako hravá improvizace, v Partitách má spíše taneční atmosféru. Jeho Tempo di Borea působí skutečně jako bujný selský tanec ve dřevácích. V repeticích (Double ap.) zajímavě obměňuje spiccato s détaché, podobně i dynamiku. Jeho představa provedení i rytmických hodnot je mnohde hodně rozvolněná, ale přesvědčivá. Presto pojímá jako ukázku barokní virtuosity, a podobně jako několik dalších momentů, je možná pro některé už za hranicí zažité bachovské interpretace. Nicméně toto vše působí osvěžujícím kontrastem a stručně řečeno, i ten, kdo má představu jinou, musí smeknout před neobvykle a účinně oživeným světem jinde uctivě petrifikovaných ostatků velikého Bacha. Pavel Šporcl předvedl obdivuhodný výkon už jen výdrží fyzické a psychické zátěže, která provedení jeho hudební představy monumentálního souboru nijak neporušila. Celý soubor Bachových Sonát a Partit v podání Pavla Šporcla vydal nedávno Supraphon. Již na prvním koncertě Maratónu obdržel Šporcl za dosud prodaných 5.000 kusů nahrávky platinovou desku Supraphonu. Bach? – Meer!

Poslední koncert zazněl 4. prosince. Na kompletní provedení šesti Sonát pro housle a cembalo si Pavel Šporcl přizval jednoho z nejuznávanějších současných umělců, cembalistu Mahana Esfananiho. Nositel mnoha významných ocenění kdysi svá studia završil u prof. Zuzany Růžičkové a mnohými je dnes pokládán za nejvýznamnějšího světového cembalistu. V rámci česko-německé spolupráce stavitelů a restaurátorů cembal mohl Esfahani představit své umění na unikátním nástroji – přesné replice cembala, na kterém Bach v Köthenu toto dílo komponoval a hrál. Všechny Sonáty mají tradiční čtyřvětou formu zavedenou již Haendlem, kdy se střídají pomalá věta s rychlejší. Pouze 6. Sonáta G dur má pět částí, přičemž třetí věta je cembalové sólové Allegro, v němž Isfahani naplno předvedl své umění. Tyto sonáty jsou nádherné hudební šperky, jejichž zdánlivě prosté a snadné partitury jsou zkouškou muzikantské duše interpreta. I proto se možná nehrají tak často, mnozí akrobatičtí stěrači hmatníků tam bez kmitání prstů prozradí svou prázdnotu. Přitom otevření magického světa těchto tónů vyžaduje i mistrné ovládání nástroje v mikrodávkách přesně cílených z duše do rukou. Pavel Šporcl toto umění předvedl, jeho projev se v citlivé přizpůsobivosti vinul kolem křehkého půvabu cembalového zvuku s cudností, vášnivostí či radostí odpovídající obsahu věty v ideální komorní souhře. Pavel Šporcl především zde ukázal, že není jen virtuos, ale i básník s velkou duší. Tento třetí večer jsem slyšel provedení, které zastínilo všechny ostatní interpretace.

Pravoslav Kohout