A ministr kultury hrál druhé housle

Za schůzky s premiérem to houslista Pavel Šporcl schytal. Dodnes je ale přesvědčen, že bez toho by se otevírání kultury nepohnulo.
Charlie Chaplin se prý kdysi nechal slyšet, že myšlení vyžaduje stejně jako hra na housle nebo piano každodenní cvičení. Pro předního českého houslistu Pavla Šporcla je denní cvičení zaběhlou rutinou. V posledních měsících k němu přidal úvahy zejména o tom, jak pomoci české kultuře. Nemohl se dívat na to, jak průmysl během pandemie jede a jeho kolegové – virtuosové – prodávají nástroje, aby uživili rodiny, nebo si ničí ruce ve skladech.

„Kultura a lidé v ní prostě přestali existovat,“ říká. A ministr kultury nedělal nic. A tak se do toho Pavel Šporcl vložil. Možná jste to nesledovali tak pečlivě, ale byl to právě on, kdo hrál v procesu otevírání kultury první housle. Tohle je příběh jeho divokých dvanácti dnů v politice.

Pokud máte v hlavě u jména Pavla Šporcla zkratku „šátek na hlavě, modré housle“ a to je asi tak všechno, následující řádky vám nepochybně změní perspektivu. V uplynulých týdnech se nekonvenční houslista a jeden z celosvětově nejžádanějších českých umělců stal vlajkonošem české kultury. To díky němu se konečně nadechla. Šporcl svým jménem zastřešil nejrůznější umělecké spolky. Napsal otevřený dopis vládě. Zúčastnil se mnoha schůzek s nejvýše postavenými politiky. Dotáhl to až k pilotním projektům vedoucím k obnově kulturní produkce.

„Smutný na tom všem je nicméně fakt, že jsem musel podobnou aktivitu vyvinout já, tedy houslista, občan České republiky. Je zřejmé, že mi ve všem pomohlo mé renomé, a já jsem rád, že jsem ho v tom nejlepším slova smyslu využil a pomohl nejen kultuře, ale i třeba otevírání základních uměleckých škol. Na to by ale měly být nastaveny systémy, instituce, to by mělo nějak fungovat. Toto nemá dělat fyzická osoba. Kdybych se do toho ale nevložil, trvalo by to všechno mnohem déle, nebo by se to nestalo vůbec,“ je přesvědčený. 

Přečtěte si celý rozhovor.