MfDnes

Vždy mě velmi fascinovala postava Paganiniho.

Můžete představit repertoár alba, jak jste ho koncipoval?
Vždy mě velmi fascinovala postava Paganiniho. Byl to největší virtuóz historie, který nejen svým houslovým umem inspiroval mnoho skladatelů a houslistů k jejich hře i dílům. Některá z nich jsem na album vybral. Kromě Capriccia č. 24 Paganiniho mohu zmínit Poslední růži H.W.Ernsta, Milsteinovu Paganinianu, Schnittkeho skladbu A Paganini či mé variace na píseň Kde domov můj. Nesmím zapomenout na světovou premiéru nahrávky Caprice D dur našeho prvního virtuóza Josefa Slavíka, ze které mám velikou radost nebo Kadenci k Paganiniho Koncertu č. 1 od našeho největšího houslisty historie Jana Kubelíka. Celé album je koncipováno jako pocta sólovým houslím v technicky nejoslnivějších a nejtěžších skladbách. Také proto o něm hovořím jako o „Mount Everestu houslového repertoáru“.

Paganini byl nejen technický virtuos, ale také Ital, projevuje se to nějak v jeho skladbách?

Samozřejmě, kantiléna a zpěvnost byla pro něj velmi důležitá. V Paganinim, i přes veškerou obtížnost jeho skladeb, je vždy potřeba soustředit se na hudbu, a nejen odehrát noty. To se týká všech skladeb na albu. Kdybych hrál, byť technicky dokonale, jen to, co skladatel zapsal, bez emocí a hudby, byla by to za chvilku nuda.


Jaké různé podoby může mít virtuozita? Jaký je třeba rozdíl mezi virtuozitou Paganiniho a Schnittkeho?
Je v tom samozřejmě obrovský rozdíl. Zatímco Paganini, Ernst nebo Slavík používají technické prostředky romantismu, Schnittke popisuje ve skladbě A Paganini moderními prostředky i disonancí Paganiniho život i jeho boj s ďáblem. Těžko se to popisuje slovy, to se musí slyšet.

Jak jste se vlastně došlo k vaší spolupráci s firmou Hänssler Classic?
Hledal jsem pro své další nahrávky světovou značku a jsem rád, že jsme se domluvili právě s Hänssler Classic. Pro tento prestižní světový německý label natáčí řada vynikajících kolegů (S. Bychkov, J. Fischer, Ch. Thielemann) a je mi ctí se zařadit mezi ně. S Hänsslerem již jednám o dalších nahrávkách klasické hudby, zatímco pro Universal Music Group bych měl nadále točit crossover.

Nahrávka vznikala předpokládám v době lockdownu. Jak jste ho strávil, přinesl vám něco pozitivního? Napsal jste třeba i knihu...
Já jsem velmi činorodý člověk a nikdy nezahálím. V době lockdownu jsem jako první začal regulérně streamovat své koncerty, pustil jsem posluchače do svého soukromí a odvysílal 17 celovečerních Koncertů z obýváku. Chtěl jsem jim dát trochu radosti a ukázat, že na tu těžkou situaci nejsou sami. Kromě toho jsem jako první muzikant klasické hudby odehrál „drive in“ koncert, odvysílal do celého světa premiéru koncertů Čajkovského a Mendelssohna s nahraným orchestrálním základem pro světové servery The Strad a Violin Channel a napsal knihu Můj život (nejen) s houslemi. Nabídku na její vydání jsem dostal už před lety, tenkrát jsem necítil, že je pro mě vhodná doba. Ale čas pokročil a když jsem byl znovu osloven, společně s mým kamarádem Václavem Žmolíkem jsme knihu napsali. Považuji ji za jakýsi návod, jak si splnit životní sny, jak za nimi jít, co je nutné obětovat…


V době pandemie jste se dostal do kontroverze s ministrem Zaorálkem, poslal jste i otevřený dopis vládě. Jaký to zpětně mělo ohlas? Změnila se nějak od doby situace, vyříkali jste si to, mělo to nějaký efekt? Jaký z toho všeho máte s odstupem pocit?
K napsání dopisu mě vedla frustrace ze stavu věcí kolem nás, fakt, že se v tichosti seškrtaly hodiny hudební výchovy na 2. stupni ZŠ a „ticho po pěšině“, které v oblasti kultury nastalo. Kromě zákazu činnosti o nás nikdo nemluvil, morálně nás nepodpořil, o kulturu prostě nikdo neměl zájem. Ministr Zaorálek až do této mé aktivity vystoupil na jediné tiskové konferenci, kde oznámil zavření hradů a zámků, a pak se na měsíce odmlčel. Od kolegů z branže jsem věděl, jak neúnosná situace je, jak mí kolegové prodávají nástroje, rozváží jídlo nebo pracují za pokladnou. A řekl jsem si, že na to poukážu a zkusím to změnit.
Můj dopis měl obrovskou odezvu nejen od umělců, ale i od dalších lidí. Vytvořil jsem tým odborníků z oblasti kultury a zahájili jsme sérii jednání s ministryní financí, ministrem zdravotnictví, hlavní hygieničkou a dalšími, které vedlo ke znovuotevření kultury a nastavení jasných pravidel, která do té doby nebyla. Považuji to za svůj obrovský úspěch!

Nemáte obavy, že i kdyby na straně státu vznikla jakás takás vůle, tak obrovský státní deficit beztak způsobí, že to s kulturou bude v budoucnu ještě horší?
Je potřeba na politiky neustále tlačit. Ale nejen na ně. Dokud se nezmění pohled na kulturu a její nezbytnosti pro celou společnost, moc se nezmění. Nemáme zákon o kultuře, status umělce a mnoho dalších potřebných věcí pro dobré fungování. Kultura je důležitá nejen z duchovního hlediska, ale i pro státní pokladnu, vždyť vytváří více než 2 % HDP, zaměstnává obrovské množství lidí! To je třeba si uvědomit. Nemluvě o prestiži, kterou čeští umělci nejen v zahraničí vytváří. I turisté v normální době jezdí k nám za kulturou. Máme v tomto obrovský potenciál.

Co si klade za cíl Česká asociace nezávislých hudebníků klasiky a jazzu, jejímž se stal prezidentem, co v této funkci můžete a hodláte dělat ve vztahu ke státním institucím?
V době lockdownů se ukázalo, že nejvíce ohroženými umělci jsou právě ti na volné noze. Neměli žádné zastání, organizaci, která by bojovala za jejich zájmy. V tomto případě o holé přežití. Rád bych to změnil, a proto jsem Asociaci založil. Můj cíl je stmelit dohromady báječné individuality a umělce, hovořit s politiky, spolupřipravovat zákony, vytvářet lepší podmínky pro práci. Chtěl bych se spojit i s ostatními asociacemi z jiných oblastí kultury, abychom společně ukázali, že kultura má obrovskou sílu, a že je jednotná. To by byl pro nás ten nejlepší výstup z celé pandemie.