TINA

Rád bych, aby byli moji blízcí šťastni a užili si život, protože je vlastně krátký a hrozně letí. (Chci hrát aspoň do pětasedmdesáti, takže mám před sebou ještě spoustu aktivních let)
STRESOVAT SE NEMÁ SMYSL (UMÍM SKVĚLÉ SUSHI)
Na světě není moc houslistů, kteří dokážou zahrát tak virtuózní repertoár, jako Pavel Šporcl na svém novém albu Paganiniana. A se stejnojmenným turné nyní brázdí Českou republiku. Protože se blíží Vánoce, povídali jsme si také o nich.

Která skladba vám dala nejvíc zabrat?
Všechny skladby na albu jsem velmi obtížné. Nejtěžší je ale určitě skladba českého Němce Heinricha Wilhelma Ernsta Poslední růže, který žil a hrál v čase Paganiniho. Jsou tam velice obtížné technické fígle, jako dvojhlasé flažolety, pizzicato levou rukou atd. Hraji ji sice už dlouho a pořád je co zlepšovat…??
A vaše variace na hymnu Kde domov můj?
Tady jsem si to velmi zkomplikoval. I když je to vlastní skladba, složil jsem ji nesmírně obtížnou. Nechtěl jsem, aby si moji následovníci řekli, že jsem se „ulejval“! Je to pro mne velmi důležitá skladba. Těmito variacemi vyjadřuji příslušnost k této zemi, kterou mám moc rád. A abych o národní hrdosti jen nemluvil, hraji své Kde domov můj takřka na každém koncertě.
Dá se říct, že vám při přípravě alba „pomohl“ covid?
S myšlenkou natočit virtuózní skladby už jsem koketoval dřív. Měl jsem v covidu trochu víc času, protože živé koncerty byly zakázané, ale desku bych natočil, i kdyby pandemie nebyla. Mám z ní obrovskou radost, protože vyšla 1. září u světového vydavatelství Hänssler Classic o měsíc dřív v ČR než oficiálně ve světě a booklet obsahuje i češtinu. Je to pro mne velmi důležité album, které půjde do celého světa.
Jak jste prožívali „zákaz vycházení“?
V prvním lockdownu jsem hrál z domova Koncerty z obýváku. Vysílal jsem je na Facebooku a Instagramu a chtěl jsem tím lidem sdělit, že v tom nejsou sami, zpříjemnit jim těžké časy. Koncerty měly obrovskou sledovanost a byly velmi úspěšné. Byla to náročná, ale krásná práce, celkově jsem pro fanoušky odehrál dvacet čtyři hodin čistého času.
Přes léto se podmínky uvolnily.
Zúčastnil jsem se několika festivalů, jenže na podzim přišel druhý lockdown a já jsem měl paradoxně tolik práce, jako nikdy v životě. Doháněl jsem resty v agentuře, byl jsem daleko aktivnější na sociálních sítích, samozřejmě jsem pilně cvičil na housle a s Václavem Žmolíkem napsal knihu Můj život (nejen) s houslemi.
Nenapadlo vás okopávat na zahradě kytky?
Nenapadlo. Já na to moc nejsem. O zahradu se báječně stará moje žena Bára.
Četl jsem, že onemocněla?
Bára dostala v lednu covid a jeho průběh nebyl lehký. Naštěstí neskončila v nemocnici, ale po dva večery už měla sbaleno s tím, že kdyby se to zhoršilo, jedeme, měla čtyřicítky horečky. Naštěstí se je podařilo snížit, ale čtrnáct dní musela opravdu poctivě ležet. Takže jsem se o ni a o naše holčičky staral, vařil jsem a naučil se spoustu receptů.
V hudbě vás proslavily variace na naši hymnu, v kuchyní prý děláte variace na čínu.
Vaření mě baví. Nemám na něj moc času, ale když si stoupnu k plotně, rád se pouštím do číny. Nebo špaget. Včera jsem dokonce pekl kuře na medu. Naučili jsme se také dělat sushi. Čtrnáctiletá Violettka mi pomáhá, dělá rolky a já nigiry. Je úplně srovnatelné s dobrými restauracemi. Také rád peču chleba, na Velikonoce mazance a na Vánoce připravuji s dcerami cukroví.
Jak na nedávný nenormální stav reagovaly holky?
Celý rok a půl byl pro rodiče i pro děti těžký. My naštěstí máme dům a zahradu, měli jsme možnost vyjít do přírody. Byl jsem za to vděčný a cítil jsem s lidmi, kteří byli uvězněni doma. Sophie i Violetta se učily ve svých pokojích a my jsme jim pomáhali, způsob výuky byl zpočátku dost chaotický a nesystematický. Na podzim už byla situace lepší, holky si vytvořily řád a my dbali na jeho dodržování.
Aspoň se mohly vaše děti rozptýlit zvířaty. Kolik jich doma máte?
Dva kocoury, kočku, dvě feny, tři corely a v zoologické zahradě Dvorce u Borovan podporujeme tapíra. Jezdíme za ním dvakrát ročně.
Bydlíte v Říčanech, hrál jste tam někdy?
Mnohokrát. Loni jsem měl tři koncerty a letos dva uprostřed rybníku Jureček. Diváci byli na břehu nebo na lodičkách, a já na hladině na plovoucím pontonu. Začínali jsme večer a bylo to moc krásné. Snažil jsem se vytvořit pestrý program, aby si každý vybral to své. Jako host zpívala třeba moje žena Bára, sopranistka Jana Šrejma Kačírková, hrál jsem i se svou cikánskou kapelou. Ohlasy byly báječné, zřejmě se z těchto koncertů stane tradice ??
Ale posuňme se v čase. Jak u vás slavíte Vánoce?
Do loňského roku byly pro mě nejvytíženější částí roku, protože jsem hrál hodně koncertů. Ale i tak jsem si vždy našel čas na rodinu. Vánoce slavíme tradičně, zpíváme koledy, holky i Bára hrají na nástroje a zpívají, zdobíme stromek, jen místo kapra máme lososa. Rozřezáváme taky jablíčka, lijeme olovo, pouštíme po vodě skořápky. Jsme spolu a opravdu si to užíváme.
Kdy kupujete dárky?
Musím se přiznat, že na poslední chvíli prostřednictvím internetu. Pro nás je největší dárek, že můžeme být spolu.
Už jste říkal, že pečete vánoční cukroví. Jaké?
Různé, vykrajujeme z formiček. Mám rád vosí úly, ale loni se mi moc nepovedly. Když jsme byli před čtrnácti dny u mojí maminky, ukazovala mi, jak je mám správně dělat a na konci léta jsem si dovezl asi padesát úlečků. Myslím, že do Vánoc nevydrží. Každý den si uďobnu aspoň jeden, ale určitě se do jejich výroby znova pustím. Je to naše společná činnost s holčičkami.
Kdo z vás má nejradši sladké?
Asi já, ale protože občas držíme „zdravou“ stravu, tolik ho nesníme. Byly doby, kdy jsem si na každou cestu na koncert kupoval sladké tyčinky, abych načerpal energii, ale teď se snažím držet linii, čeká mě hodně práce, natáčení v televizi, a na obrazovce vypadáte vždy širší, než ve skutečnosti jste, musím se hlídat.
Přemýšlíte o tom, jaké dárky svým blízkým koupíte?
Vánoční dárky by měly být něco speciálního, netradičního, překvapivého. Občas třeba něco, co potřebujeme do rodiny a nekupujeme to běžně, ale nápad je důležitý. Největší radost ovšem máme z toho, že jsme spolu a že jsme udělali druhému něčím radost.
Po čem jste jako dítě nejvíc toužil?
Po kolu Favorit, které nebylo běžně k dostání. Když jsem ho pod stromečkem našel, bylo to pro mě největší překvapení, na které dodnes vzpomínám. V té době se spousta zboží, včetně kol, nekupovala hotová, museli jste ho doma poskládat. Tatínek nechal kolo u sousedů a s mým bratrem, který mu pomáhal, ho tam chodili tajně montovat, abych ho – až zazvoní zvoneček – pod stromečkem našel.
Jak dlouho jste věřil na Ježíška?
To nevím. Ale stále miluju pohádky, tak asi dlouho ??
Čím si umíte udělat radost sám?
Třeba novou, krásnou deskou, jako je Paganiniana. Nebo když se mi povede sushi. Anebo koncertem v Carnegie Hall.
Lze si tam zahrát i bez diváků?
Určitě se dá síň pronajmout. Ještě za mých studií v New Yorku mě požádala kamarádka, abych ji pomohl vybrat ze dvou stradivárek, guarnerek a ještě dalších nástrojů. Jeden z nich si chtěla půjčit, a tak jsme šli zahrát do Carnegie Hall. Když jsem tam stál poprvé, byla to velká radost. Jen jsem si tehdy říkal, že ještě nenastal ten správný čas, abych tam koncertoval.
Jaká je tam akustika?
Vystoupil jsem tam nakonec s orchestrem před několika lety a Bára na generálce obcházela každé místečko a všude to znělo krásně. Je to legendární prostor a účinkují tam jen nejlepší z nejlepších.
Co vlastně Bára teď dělá?
Účinkuje v divadle na Jezerce, objevuje se v seriálu Ochránce, který teď běží v České televizi, připravuje s akordeonistou Vojtou Szabó nový program, vystupuje sólově s pořadem Tam za tou duhou, má opravdu široké pole působnosti…
Máte v zahraničí větší trému?
Nemám. Zčásti je to dáno mojí psychikou a pak tím, že se snažím být vždycky dobře připravený. Vzpomínám si na jeden z prvních koncertů v LŠU, kdy jsem se ptal mámy, co se stane, když to zkazím, a ona odpověděla: „Tak si řeknou, že jsi to zkazil, no a co?!“ A já jsem k tomu v průběhu let doplnil: „Zítra stejně vyjde sluníčko.“ Stát se to může, ale já vždycky udělám všechno proto, aby to dopadlo dobře. Vždy se snažím posluchačům zahrát na 110 procent.
A zkazil jste to někdy?
S orchestrem se mi to stalo jednou. Ve Koncertě Fritze Kreislera, jehož skladba je také na albu Paganiniana, v průzračné skladbě ve stylu Antonina Vivaldiho. Najednou jsem skočil na poslední stránku, chvíli se hledal, orchestr hrál stále dál, až jsem se našel a všechno dobře dopadlo.
U nás se rodili vždy vynikající houslisté. Je mezi nimi rivalita?
Z mé strany určitě ne. Problém dnešní doby je, že koncertů ubývá a vynikajících interpretů, nejen houslistů, přibývá. Mnoho mých kolegů, nejen u nás, jsou koncertní mistři ve filharmoniích a k tomu se ještě snaží o sólovou kariéru. To bylo před třiceti lety nemyslitelné. Moc všem houslistům fandím a rozhodně je neberu jako konkurenci. Jsme všichni na jedné lodi.
Jaké máte životní plány?
Třeba, že budu za rok a půl koncertovat v O2 aréně a oslavím tam své padesátiny.
Do kolika let byste chtěl hrát?
Dlouho. Nejen hrát, ale aktivně předávat své zkušenosti. A pomáhat celé kultuře. Uvidím, co mi tělo dovolí. Ale můj cíl je hrát alespoň do pětasedmdesáti, takže mám před sebou ještě spoustu aktivních let. Chci se učit další skladby a snažit se být co nejvíc ve formě.
A co si přejete soukromě?
Aby byli všichni moji blízcí zdraví, v rámci možností šťastni a užili si život, protože je vlastně krátký, hrozně letí a stresovat se něčím, nemá smysl.