Týdeník rozhlas

Mám rád sály, kam přijdou lidi, říká Pavel Šporcl ve svém novém rozhovoru pro Týdeník Rozhlas.

Nové číslo Týdeníku rozhlas přináší velký rozhovor s houslistou Pavlem Šporclem.

Přední český houslista Pavel Šporcl se před dvěma roky rozhodl nastudovat ty nejobtížnější kousky houslového repertoáru. Nahrávka nazvaná Paganiniana vyšla loni a na podzimním turné ji Pavel Šporcl představil publiku ve třinácti českých a moravských městech. O tom, jak v jeho srdci rezonuje hudba houslového mága Paganiniho, ale i jak vnímá postoj politiků k českým umělcům a ke kultuře vůbec, hovoří v následujícím rozhovoru.
Proč se vracíte k Paganinimu?
Já hraju Paganiniho celý život, i moje první šátková deska byla o Paganinim. Po mnoha letech se na nahrávce vracím k repertoáru, který jsem nikdy nezanedbával, protože Paganini mě celý život fascinuje. Mám pocit, že moje technika se zlepšila do té míry, že do ní mohu vložit spoustu hudby.
Nezdá se vám, že dnes hudba, nazvěme to spíše výrazem, obsahem, přichází k mladým interpretům dřív, než tomu bylo ve vaší generaci?
Je pravda, že dnešní generace mladých dospívá dřív, než tomu bylo u nás. To vidím i u svých dcer. Na druhé straně bych při srovnání osmnáctiletého interpreta se čtyřicetiletým přece jen doufal, že tam nějaký posun bude. I vzhledem k životním zážitkům a zkušenostem. I proto mě můj život, moje hra na housle, kariéra tak neskutečně baví, protože stále vím, co mám zlepšovat. To, co prožívám, se snažím dát do hudby, kterou interpretuju.
Je interpretace hudby skutečně tak úzce provázaná s životními zážitky?
Ano, a nejenom s životními zážitky – mnohdy smutnými, mnohdy veselými –, možná to souvisí i s intelektem, jak člověk k daným skladbám přistupuje, záleží i na tom, co třeba přečetl za knížky. Je důležité vnímat věci kolem nás – nejen ta pozlátka, ale i věci hluboké, chápat, o čem je život. A pak si uděláte představu a rozumíte podstatě dané skladby.
V hraní se nakonec projeví osobnost člověka…
To je pravda. Je i mnoho případů, kdy se osmnáctiletý člověk nikam nevyvine a v šedesáti hraje stejně „vesele“ jako v mládí. To není dobře. Z naší hry by měla být slyšet ta přidaná hodnota životní zkušenosti.
Vyprodáváte velké haly, doprovázíte své hraní výraznou show a někteří lidé na vás chodí třeba právě proto, že očekávají to „veselé“ hraní.
Každý můj projekt je jiný a jedinečný. Některé z nich jsou pro široké publikum a jiné jsou velmi specifické. Ale i v těch se snažím o to, aby byly přijatelné pro posluchače, kteří by na koncert možná nikdy nešli. To je případ i mé nejnovější desky a turné Paganiniana. Byť je to repertoár bytostně houslový, na koncertech bylo plno a lidé odcházeli naprosto nadšeni a uchváceni, co vše se dá na housle zahrát. Nikdy mi nešlo o to, abych se zalíbil, ale abych přinesl nějakou přidanou hodnotu, abych jako houslista uspěl a mé vystoupení bylo na co nejvyšší technické i hudební úrovni. Ať už to byly Vánoce na modrých houslích, Paganiniana nebo crossoverové projekty, vždycky jsem se snažil, abych se za to jako houslista nemusel stydět.
Lze říci o vaší nové paganiniovské desce, že to je základní houslový repertoár?
Základní určitě ne, neboť je nesmírně těžký a vysoce virtuózní. Tento repertoár nehraje mnoho houslistů. Proto podtitul alba zní Mount Everest houslového repertoáru, jsou to opravdu velmi náročné skladby. Zdolat je stojí stejné úsilí jako zlézt nejvyšší horu světa.
Desku jste nazval Paganiniana, ale nejsou na ní jen Paganiniho skladby. Které další autory jste na ni zařadil?
Je inspirovaná Paganinim. Skladbu Paganiniana napsal vynikající houslista minulého století Nathan Milstein, ale jsou tam taky kompozice, které ukazují, jak houslisté a skladatelé vnímali osobnost Paganiniho a nechali se jí inspirovat, například Fritz Kreisler, Heinrich Wilhelm Ernst, Alfred Schnittke. Jsem rád, že jsem měl možnost zařadit i tři skladby českých autorů, kromě svých vlastních variací na píseň Kde domov můj i kadenci Jana Kubelíka, největšího českého houslisty, a ve světové premiéře Caprice C dur Josefa Slavíka. Vracím se tak k odkazu českých houslistů, o který se starám. Jsem velmi potěšen, že deska dostala několik skvělých recenzí ve světovém tisku a byla nominována na prestižní cenu ICMA.
Jaký vztah máte k Janu Kubelíkovi, ve své době světoznámému virtuosovi?
Jan Kubelík byl ve své době světová superstar! Na desku jsem jako bonus nahrál jeho kadenci k Paganiniho Koncertu D dur. S tímto koncertem, a právě s Kubelíkovou kadencí, jsem kdysi vyhrál rozhlasovou interpretační soutěž Concertino Praga. V současné době natáčím na další desku, opět ve světové premiéře, jeho Koncert č. 1 C dur se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a dirigentem Tomášem Braunerem. Bude na ní i slavný Houslový koncert e moll Felixe Mendelssohna-Bartoholdyho. CD by mělo vyjít v červnu.
Kubelíkovu kadenci vás naučil hrát váš profesor na HAMU Václav Snítil. Jak na něj vzpomínáte?
Často a rád. To on mi předal lásku a vášeň k odkazu českých houslistů. K těm, co tvořili gró jeho repertoáru a jeho houslového života – Laubovi, Ondříčkovi, Kocianovi… Díky němu pokračuju v této práci, v péči o jejich odkaz. A to nejen svými nahrávkami, ale i dokumentárním cyklem pro Českou televizi, který jsem před pár lety natočil, a vlastně i tím, že jsem patronem Kocianovy houslové soutěže. Je ovšem pravda, že svým šátkem jsem ho kdysi dost zaskočil. Zprvu byl hodně šokovaný, ale pak jsem mu vysvětlil, proč to dělám, a on mi řekl, že tomu sice úplně nerozumí, protože jsme rozdílná generace, ale že pokud budu skladbu interpretovat tak, jak se má, ať si to dělám, jak to cítím. Báječný přístup! Václav Snítil byl o mnoho let starší a takhle pěkně to přijal.
Loni na podzim jste uspořádal úspěšné turné šestnácti koncertů ve třinácti městech. Jaké sály máte rád?
Všechny, kam přijdou lidi. Nemám žádné zvláštní preference. Někde to zní líp, někde hůř, někde to zní líp u publika, někde to nezní u publika vůbec, ale já z toho mám na pódiu dobrý pocit… Člověk si nemůže moc vybírat. Miluju Rudolfinum, tam se hraje krásně, mám rád Suntory Hall, Disney Hall, Alte Oper a mnoho dalších světových síní. Speciální vzpomínku mám samozřejmě na Carnegie Hall, nejen kvůli úžasné akustice. Hráli tam nejlepší z nejlepších a pro každého muzikanta je splněný sen stát na tamním pódiu. Ale ze všeho nejšťastnější jsem, když lidi odcházejí z mého koncertu s úsměvem na tváři.
Vloni na jaře jste adresoval dopis vládě, v němž jste kromě jiného kritizoval omezení estetické výchovy na školách.
Tohle téma byla poslední kapka, kterou jsem v té době cítil – a nejen já, psal jsem ten dopis za nás všechny. Hudební výchova nespočívá pouze v tom, naučit se, že žil nějaký Bedřich Smetana nebo Antonín Dvořák, ale mít i potěšení z toho, že si zazpívám písničku. Je také o pochopení nějakého většího celku, o kulturním povědomí. Vnímat jako potřebu chodit do divadla, na koncerty, a nemít přitom pocit, že to je ztráta času.
Ve svém dopise vládě jste zmínil i obecnější věc, a to že kultura je v naší společnosti považována za cosi zbytného, protože podstatná je ekonomika. Byl jste hodně rozzlobený?
Říkal jsem si, že je mou povinností takový dopis napsat. Dlouhé měsíce během covidu neštěkl po kultuře ani pes, dokonce nebyl slyšet ani tehdejší ministr kultury, a kdo jiný by se měl o nás starat! Vůbec nevěděl, jak se postarat o muzikanty na volné noze. Deklarovalo se, jakou máme ohromnou podporu, ale když se to pak spočítalo, zbylo v peněžence devět tisíc korun. Já nebojoval za sebe, ale považoval jsem za velkou ostudu, když se členové Národního divadla živili prací v pekárně nebo živořili členové vynikajících orchestrů. Nezapomeňme, že my se našemu krásnému povolání věnujeme od pěti let – každý den hrajeme, cvičíme na nástroje, zpíváme… A když pak nemáme podporu finanční ani morální, je to ostudné. Pro jednání s vládou i ministerstvy jsem dal dohromady tým lidí z různých oblastí a díky této iniciativě se podařilo nastartovat otevírání kultury.
V souvislosti s loňským covidovým děním jste inicioval založení Asociace nezávislých umělců klasické hudby a jazzu.
Uvědomil jsem si, jak roztříštěná byla umělecká scéna ve vztahu k vládním autoritám. Ukázalo se, že se potřebujeme stmelit dohromady – a nejen klasická hudba jako taková, ale celá kulturní obec. Proto jsme loni v létě založili Asociaci, jejímž jsem prezidentem, a je důležité, abychom v ní spojovali jednotlivce i ansámbly, překonali určitou nevraživost a soupeření a v těžkých situacích táhli za jeden provaz.
Nesouvisí ta nevraživost částečně s tím, že tu už dlouho stojí úspěšný Pavel Šporcl proti zbytku českého hudebního světa?
Proti zbytku světa určitě ne. Proti jedincům možná ano. Ale tak to je všude a ve všem. Vím, že se najdou lidé, kteří cestu, kterou jsem si zvolil, právě nemusejí, a to je v pořádku. Chtějí být uzavřenější, introvertnější… Já se naopak snažím, aby byla klasická hudba vnímána jako většinový žánr, jako normální součást hudebního světa. Vždy jsem si v tomto stál stoprocentně za svým a myslím, že jsem klasické hudbě hodně pomohl.
Jste zároveň majitelem hudební agentury a zároveň umělcem. Nesváří se ve vás tvůrčí stránka osobnosti a byznys?
V této oblasti chci využít zkušeností, které mám, protože za dobu mé tvůrčí kariéry jsem byl mnohokrát sám sobě manažerem. Proto má agentura nabídla zastupování i dalším umělcům, například Zemlinského kvartetu, sopranistce Janě Šrejmě Kačírkové, držitelce tří Thálií, herečce Báře Kodetové, kytaristovi Lukáši Sommerovi, dirigentu Robertu Kružíkovi. Důležité je znát oba pohledy – jak ten umělecký, tak ten agenturní. Na jedné straně by agentura měla něco vydělat, na druhé straně rozumím mnoha věcem z umělecké stránky. Musím říct, že agenturní práce není v této době nic jednoduchého, rozdělané věci nám přerušil covid. Celá kulturní oblast je na tom ale stejně, budeme se z toho dlouho vzpamatovávat.
Celý rozhovor s Pavlem Šporclem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.