Blesk

S Bárou mě dal dohromady Jiří Kodet

Houslista Pavel Šporcl (47) je z Českých Budějovic. Asi proto – a taky díky své mamince –má vztah nejen ke klasice, ale i k folklóru. A k cikánské muzice.

Jak se váš tatínek, Petr Šporcl (+72), Pražák od Vltavy, vlastně dostal do Jižních Čech?
Studoval pražskou DAMU, na vojnu ale narukoval do Budějovic. Namluvil si tu místní učitelku, naši maminku.
Tatínek byl herec, umělecké vlohy máte tedy po něm?
Ano. Ale nejen od něj. Máma byla učitelka na základní škole, ale celý život ji bavila hudba. Chodila na koncerty a tančila ve folklorní souboru. I já jsme v něm pár let strávil. Kantoři se v průběhu generací objevovali v rodinách obou mých rodičů. Hráli na hudební nástroje, zpívali, a tedy jistě měli hudební talent, který jsme později zdědili my s bratrem. (Petr Šporcl ml. je výborný violoncellista, pozn. red.)
Vždycky jste chtěl být houslistou?
Když mi bylo šest, chtěl jsem být jako všichni kluci popelářem! Taky jsem chtěl být kosmonautem – zrovna v té době letěl do vesmíru náš kosmonaut Vladimír Remek (smích). Nicméně odmala jsem hrál na housle a docela mi to šlo. V deseti letech už jsem nepochyboval, že budu houslista.
Měl jsem ve třídě spolužáka, který celé dny trávil v Lidové škole umění. Odmala bylo jasné, že bude klasický muzikant. Opravdu se z něj stal renomovaný skladatel. Ve škole to ale neměl lehké. Pro spolužáky byl totiž „divnej“ a dost ho trápili, tohle jste nemusel překonávat?
To jsem opravdu nezažil. Já měl partu kamarádů, v níž se každý věnoval nějakému koníčku. Jeden hrál v klubu fotbal, druhý chodil na výtvarný kroužek, třetí závodně běhal. Po škole jsme si hrávali u nás doma, nebo jsme si někde venku spolu zakopali. Užili jsme si a pak se rozešli po svých kroužcích…Měl jsem taky štěstí, že jsem už odmala vyhrával různé houslové soutěže a mohl se pyšnit úspěchy, kterých si vážila i škola. Má každá významná cena byla vyhlášena školním rozhlasem a učitelé mne často posílali na různé besídky, koncerty pro důchodce a podobně. Zkrátka podobnou „šikanu“, o které mluvíte, jsem nikdy nezažil. Byl jsem úplně normální kluk, a tak mne všichni brali.
Dělal jste nějaké sporty?
Maminka mě v útlém věku přihlásila na plavání. Dokonce si kvůli mně udělala kurs plaveckého trenéra! Ona totiž dobře věděla, že houslisté mívají problémy se zády – a tak tomu chtěla správným cvičením předejít. Jsem jí za to dodnes vděčný. Záda mi zatím drží – a aby vydržela, věnuji se rehabilitaci, jezdívám do lázní, chodím na masáže, plavu a podobně.
Ještě nějaký sport vám přirostl k srdci?
Miluju tenis. Hraju ho i aktivně. Občas se podívám v televizi na nějaké zápasy a jezdíme celkem pravidelně na Roland Garros. V dětství jsem hodně hrál fotbal a pozemní hokej. Byl jsem rychlý, a tak mi šel běh na šedesát metrů. Dokonce jsem závodil za školu a byl ve finále krajského přeboru. Zato třeba patnáctistovku jsem spíš odchodil, vytrvalostní tratě nebyly nic pro mě. Ostatně u houslí jsem také spíš sprinter než maratonec. Nikdy jsem nebyl schopen cvičit, jako někteří kolegové či spolužáci, třeba osm hodin! Já tomu vždy dával a dávám tři až čtyři hodiny denně.
Pro kondici také chodíte pravidelně do polária, kde je minus sto třicet stupňů...
Ano, chodím a uznávám, že je tam velká zima. Ale funguje skvěle. Po třech minutách v tom mrazu se jdu zahřát, třeba na rotoped, což vám rozproudí tou zimou nahromaděnou, ale teď už okysličenou krev, do těla. Ta vás léčí a uzdravuje pohybový aparát. Ale nejen ten. Celý proces je skvělá prevence. Navštěvuji kryokomoru v Modřanech, kam chodí spousta sportovců a umělců. Je to taková sauna naruby – jenže po sauně je člověk na dvě hodiny vyřízený, zatímco po poláriu vycházíte svěží a pln elánu!
Už léta patříte k nejlepším a nejznámějším českým houslistům, jako vynikající sólista v oboru klasické hudby jste ceněn i ve světě. Taky ovšem hrajete s cikánskou kapelou! Jak to vzniklo?
Jako dítě jsem hrával v dudácké kapele souboru Úsvit a mám tedy k folkloru velmi kladný vztah. Taky jsem zamlada moc rád poslouchal cédéčko s cikánskou cimbálovou kapelou, na kterém hrál primáš Montiho čardáš a říkal jsem si: „Takhle bych si taky někdy chtěl zahrát.“ Tohle přání jsem uskutečnil, když mě před lety jedna slovenská cikánská cimbálka pozvala jako hosta na svůj koncert v Bratislavě. Tak mě to uchvátilo, že jsem jim navrhl, ať natočíme společnou desku Gipsy Way. Byl to hit. Od té doby jsem odehrál s cikánským repertoárem více než 400 koncertů po celém světě. Dokonce mám teď vlastní cikánskou cimbálovou kapelu, se kterou jsem nahrál desku Gipsy Fire. To je pro „bílého“ muzikanta zázrak a unikum.
Co vás na tom hraní s Romy bere?
Baví mě ta volnost, možnost improvizace a hraní krásných a technicky velmi náročných kompozic. Není to v žádném případě tak, že bych si při nich mohl odpočinout – stojí mě stejně sil, jako když hraju Čajkovského! Nejdůležitější je ale pro mě pocit svobody. Například když hraji klasiku, kterou miluju nejvíc, musím se, co se týče interpretace, držet nějakých mantinelů. Tradice trochu svazuje. U cikánské hudby mám jako houslista velký prostor pro fantazii, můžu si počkat na jedné notě déle než minule, pohrát si s glissandy či vibratem. Vždyť většina skladeb ani není zapsaná v notách. Musím říct, že se na každý koncert s Cikány (sami nechtějí, aby se jim říkalo Romové, považují se za cikánské muzikanty) se těším.

Teď ale asi jako všichni sedíte doma. Trpíte?
Ne. I když doba opravdu pro umělce není jednoduchá. Ale já jsem v zásadě pozitivní člověk, a tak se snažím nepodléhat chmurám. Před rokem na jaře jsem měl odjet na turné po USA, kvůli koroně to nevyšlo, tak jsem se pustil do streamování. Jen během té jarní přestávky jsem odehrál v našem obýváku sedmnáct hodinových koncertů! Pro děti, které měly zavřené školy a školky, jsem natáčel pořad Hudební střípky. Účinkoval jsem i v drive-in koncertu před tržnicí v Holešovicích a stal se prvním interpretem klasické hudby na světě, který něco takého uskutečnil. Zkrátka chtěl jsem lidi v té těžké době propojovat, aby i ti, co jsou sami doma nebo třeba v domovech důchodců, cítili sounáležitost. A asi to mělo smysl, sledovanost byla i mnoho set tisíc, psaly o tom všechny časopisy. I ve světě.
Prý to bylo poprvé, co jste pustil veřejnost k sobě domů, do svého soukromí...
Vlastně ano. Předtím u nás v obýváku nikdy nebyl ani žádný novinář. A taky to bylo poprvé, co jsme se do toho zapojili jako rodina. Ale měli jsme a máme pocit, že to bylo ve výjimečné situaci nutné.
V létě jste mohl chvíli koncertovat – od podzimu ale máme už zase uzávěru! I teď streamujete své koncerty?
Teď si spíš připravuji repertoár, dokončil jsem novou, velmi virtuosní desku Paganiniana, starám se o umělce v agentuře a hodně se věnuji svým fanouškům na sociálních sítích. Také jsem natočil čtyři vánočních videa. Jedno, Narodil se Kristus Pán, jsme pojali jako celo rodinné, účinkovalo v něm 26 rodinných příslušníků z rodin Kodetů a Šporclů.
Loni jste také s novinářem Václavem Žmolíkem dal dohromady knihu vzpomínek. Také jste tím využil covidového volna?
Od pana nakladatele jsem dostal nabídku udělat knihu už asi před deseti lety. To jsem ale měl ještě pocit, že na memoáry nemám dost zkušeností, a tak jsem odmítl. V tuto chvíli jsem cítil, že už jsem toho prožil docela dost, v hudbě i soukromí a že by to mohlo být i pro řadu lidí inspirativní a zajímavé. Proto jsem na novou nabídku kývl a vznikla kniha rozhovorů Můj život (nejen) s houslemi. Chystal jsem se, že křest spojíme s mým plánovaným prosincovým koncertem v O2 aréně. Kdyby se zaplnila čtrnácti tisíci posluchači, byl by to můj zatím největší koncert. A tak jsem si sliboval, že by knížka mohla podpořit koncert a koncert knížku.
Ale do toho přišel covid.
Čas na vznik knihy jsme tím skutečně získali – na druhou stranu jsme rozhovory museli vést na dálku prostřednictvím skypu. Myslím, že se nám společně podařila pozitivní a inspirativní publikace, která mapuje celý můj dosavadní život. Mám na ni samé pozitivní ohlasy a lidem se moc líbí (už je v prodeji). Koncert se ale kvůli karanténním omezením nekonal. Dá-li pánbůh, někdy ho uskutečním. Vzhledem k prozatímní naprosté neschopnosti našeho státu očkovat totiž budu muset posunout i nový termín. Je to celkově složité období a lidem bude nejspíš chvíli trvat, než se naplno vrátí do koncertních sálů.

Zmínil jste rodinu vaší ženy Báry. Znal jste i jejího tatínka Jiřího Kodeta?
On nás vlastně seznámil! Celé to začalo, když jsem se vrátil ze studií z Ameriky. Chtěl jsem si tehdy udělat obrázek, co se dělo doma na kulturní scéně, zatímco jsem byl pryč, často jsem tedy chodil na koncerty a do divadel. Zhlédl jsem i hru Na miskách vah o jednom slavném dirigentovi. Pan Kodet byl v hlavní roli úplně excelentní! Tak se mi to líbilo, že jsem mu poslal fanouškovský dopis a přiložil do něj své cédéčko. Jiří Kodet mi laskavě odepsal, ale mnoho let jsem se nepotkali.
Takže jste spolu nikdy nemluvili?
Po letech jsem se viděl na nějaké akci s Bárou. Řekla mi nadšeně, že před nedávnem měla ten dopis v ruce a moc se jí líbil. Za tatínka moc děkovala, prý to pro něj hodně znamenalo. To zase samozřejmě velmi potěšilo mě. Pozval jsem proto pana Kodeta na svůj koncert. On už na tom ale nebyl zdravotně dobře, a tak místo něj přišla Bára. Spřátelili jsme se, po čase jsme spolu začali chodit. Ale ještě předtím jsem navštívil Kodetovy doma, kde jsme se poprvé s panem Kodetem potkali.
Pan Jiří ale na vašem koncertě nikdy nebyl?
Jen jsem mu mohl zahrát pár ukázek v nemocnici. Potěšilo ho to, klasickou hudbu miloval. Několik skladeb jsem mu pak s velkou ctí zahrál i na pohřbu. Byla to taková splátka za koncert, který už nemohl navštívit.
Máte tři dcery s hudebním talentem. Chtějí být jako tatínek?
No, některé chtějí být spíše jako maminka! My máme s Bárou dvě dcery, tu první Lily jsem vyženil. Violettka hraje na housle, patrně půjde na konzervatoř. Nejmladší Sophinka se učí na violoncello, zatím to ale vypadá, že chce být spíš po mamince herečka a zpěvačka. A Lily je velmi dobrá ve výtvarném umění! Zdědila talent po jiné větvi Kodetů – ostatně její pradědeček Jan Kodet a prapradědeček Emanuel Kodet byli vynikající sochaři.
Covid zasáhl do života rodinám školou povinných dětí. Jak to bylo u vás?
Jsme normální rodina, a tak nám zavřené školy samozřejmě život zkomplikovaly. Hlavně na jaře nám trvalo, než jsme našli režim a řád a než si to „sedlo“. Nikdo tehdy pořádně nevěděl, co dělat. Ani učitelé, kteří posílali tolik úkolů, že se nedaly zvládnout. Navíc každý z nich komunikoval v jiném systému, chvíli nám trvalo, než jsme se v online výuce zorientovali.
Teď to bývá většinou tak, že mladší dcery se dopoledne učí online a odpoledne pracujeme s dětmi společně, cvičíme na nástroje, chodíme na procházky.
Dlouho jste byl pro lidi „tím houslistou“, co hraje v šátku. Nemrzelo vás to?
Naopak. Vždyť šátek jsem nosil proto, aby na koncerty klasické hudby u nás chodilo více mladých lidí. Nejdřív jsem začal hrát neformálněji jen v košili, později i se šátkem na hlavě. A zafungovalo to! Na moje koncerty najednou začali chodit mladí, rodiče brali na „toho se šátkem“ své děti. A nejvíc mě těší, že se mi podařilo díky tomu nalákat diváky i do koncertní síní, kde jsem ani nehrál. Že to lidi prostě naučilo poslouchat a zajímat se o klasiku.
V Česku jste byl asi první a jediný klasický houslista, který šátek nosil. Měl jste nějaký vzor ve světě?
Ne. Ale občas mne srovnávali s Nigelem Kennedym. Ale já ho nekopíroval. Nigel je daleko větší bouřlivák a rebel, ostatně nosil při koncertech na hlavě i červené číro.
Vy jste vlastně nejen dobrý muzikant, ale nápaditý obchodník!
To jsem zase zdědil po mamince, její tatínek a strýc byli velmi dobří obchodníci. Mě zajímá kolem obchodu spousta věcí, ale hodně mě baví marketing. Dokonce si někteří myslí, že ho mám vystudovaný. Zatím ne. Ale za rok a půl bych měl mít titul MBA, protože ho teď dálkově studuji na Business Institutu.
Zdá se, že váš celý život je spojen s hudbou. Jestlipak máte i nějaké „nehudební“ koníčky?
Hodně čtu. Hraju tenis a miluju sushi.
Jestlipak máte doma třeba psa?
Máme dva psy. A taky dvě kočky, dva papoušky, křečka a venku v jezírku pár rybiček.
A v jedné malé ZOO ve Dvorci u Borovan jsme adoptovali tapíra. Zvířata máme moc rádi a tak vlastně u nás doma máme celou takovou malou rodinnou zoologickou zahradu.


Očima autora
„Víte, že já to u redakce Blesku v Holešovicích znám už dávno? Tatínek tady na ulici U průhonu vyrostl,“ prozradil mi na začátku povídání Pavel. Ač je Budějčák, zjevně to měl u nás, v místech kolem Holešovického pivovaru, kde Blesk sídlí, docela rád. „Líbily se mi tu tramvaje. Jak zvoní a večer svítí,“ zavzpomínal houslista na dobu dětství, kdy jezdil na návštěvy za dědečkem, který byl vlakvedoucí na Holešovickém nádraží.