Chvilka pro tebe

„Rád bortím stereotypy“
„Vždy jsem chtěl klasickou hudbu zpřístupnit co nejrozmanitějšímu publiku, stejně tak přiblížit lidem sebe jako interpreta. Aby si na mě mohli v uvozovkách sáhnout a mohli tak být součástí koncertu,“ říká Pavel Šporcl.

Nevyčítají vám občas milovníci klasiky, že odskakujete i k jiným žánrům?

Pro mě je nejdůležitější to, že hraju skladby, za kterými si můžu jako interpret i autor stát, protože jejich technická stránka je velmi náročná. V těchto „odbočkách“ se snažím ukazovat nové možnosti houslí, jejich propojení s jinými žánry, i proto jsem si třeba před lety nasadil na hlavu šátek. Tenkrát se ozvala se celá řada kritiků, že tím znevažuju klasickou hudbu.  Ale mně šlo vždy o to, abych nalákal do koncertních síní nové publikum a ukázal, že klasika může být přístupná všem.

 

Nejste „jen“ interpret, ale taky skladatel…

Skladatelská činnost je totiž součástí mé profesní cesty a hodně mě baví. Do autorských skladeb můžu promítnout svoje emoce, jako interpret se musím vcítit do emocí jiných. V dobách minulých interpreti skládali sami pro sebe, vzpomeňme na Vivaldiho, Bacha či Paganiniho. Dnes už minimálně, a to je myslím škoda, protože každý umělec zná své možnosti. První autorské skladby byly už součástí mého popového alba Sporcelain, a hodně jsem jich zaranžoval i pro moji cikánskou cimbálovou kapelu Gipsy Way Ensemble. Samozřejmě skládám i kompozice pro klasickou hudbu, za jednu z nich jsem dokonce obdržel i cenu OSA. Poslední skladba Modlitba se objevila na mém posledním a velmi úspěšném albu Vánoce na modrých houslích. Velmi technicky náročné jsou také například mé Variace na píseň Kde domov můj, které na koncertech často a rád hraji.

 

Byl jste první, kdo nahlas říkal, že klasická hudba nemusí být vážná.

Dokonce si troufám tvrdit, že termín „klasická“ hudba se dnes v Česku používá díky mně. Ona totiž není v žádném případě vážná, a není pouze pro vyvolené. Stojí za to ji poslouchat a je pro mne důležité za ni „bojovat“. Snažím se ji zpřístupnit široké veřejnosti mnoha svými aktivitami i osobním přístupem v prezentaci koncertů. V mém „šátkovém období“ jsem v každém rozhovoru škrtal slovo „vážná“ a nahrazoval jej slovem „klasická“. Škatulkování je většinou zbytečné a zavádějící. Svou koncertní, autorskou i pedagogickou činností chci překračovat hranice klasiky a borti zažitá klišé o ní.

 

Pojďme udělat skok do vašeho dětství. Od kolika let jste chodil do houslí?

 

Byla to maminka, která mě k houslím přivedla a dohlížela na mě do 12 let.  Chodila se mnou na hodiny a doma se mnou cvičila. Profesí je učitelka matematiky a hudby vyžadovala řád a každodenní cvičení. Byla v tomto striktní, ale jsem jí za to vděčný. Začínal jsem pozvolna v pěti letech pět minut denně, časem samozřejmě už víc. Postupně jsem začal vyhrávat soutěže a všechno šlo tak nějak plynule, přirozeně, přišla konzervatoř, pak studia v Americe, návrat a dokončení HAMU. Můj první učitel hudby pan Havel kdysi řekl: „Tenhle malej, hubenej, ten má útlý a delší prstíčky, ten by měl hrát na housle a ten větší se bude hodit na violoncello!“ a tak to zůstalo – já jsem houslista a bratr Petr výtečný violoncellista.

 

Byl jste někdy u houslí zpupný?

Nepamatuji se, že by se mi hraní zošklivilo, i když bylo mnoho momentů, kdy jsem cvičit nechtěl. Cítil jsem ale podporu rodiny i školy, fandili mi, povzbuzovaly mě i úspěchy na soutěžích, neměl jsem ani žádnou pubertální krizi. Ono hraní na housle je opravdu mimořádně náročné. Nejtěžší jsou začátky a kdokoliv vydrží hrát pár let a vydrží, tomu je třeba pogratulovat. I jeho okolí.

Na hodiny v „lidušce“ jsem se těšil, protože s panem učitelem Havlem byla legrace. On mi předal základní radost a lásku k hudbě, to je v dětství to nejdůležitější.

 

 

 

 

Na co hrají dcery?

Talent určitě zdědily, dvanáctiletá Violettka hraje na housle, desetiletá Sophie na violoncello a osmnáctiletá Lily má pro změnu výtvarné nadání, bude maturovat na škole bytového designu. Ale jestli nakonec v hudbě vůbec zakotví, to se teprve uvidí.  Je to totiž sama o sobě profesně velmi těžká disciplína a holky moc dobře vědí a na mne vidí, kolik času tomu musím věnovat.

 

Hraje u vás na Vánoce hudba?

U nás je pořád hodně hudby, stejně tak je to i na Vánoce. Po mamince mám notýsek, do kterého mi psala koledy, a ty pod stromečkem společně zpíváme. Já si sednu ke klavíru a holky hrají na svoje nástroje a muzicírujeme. Místo vánočních esemesek pak přátelům posíláme video pozdrav z našeho hraní. A samozřejmě lijeme olovo, pouštíme skořápky, krájíme jablíčka. Dětem chceme ukázat, že pochází ze země plné krásných tradic, které je potřebné předávat a udržovat. Přiznám se ale, že místo kapra máme na štědrovečerním stole lososa. Je to kvůli mně, protože jsem „expert“ na kosti. Nikdo nemá ani jedinou a já jich mám v kaprovi sto padesát! O)))))

 

Nemají dcery trochu problémy s tím, že jména Kodet a Šporcl jsou už značka?

Moje žena Bára se s tím jako dcera Jiřího Kodeta potýkala od dětství, já to naštěstí nezažil, ale naše holky se s tím setkávají často. To víte, jsme malá zemička, tady se na jména hledí. Snažíme se nedělat si z toho těžkou hlavu, holčičky vždycky chodily do běžných škol, zařadily se do normálního kolektivu a myslím, že to zvládají skvěle. Samozřejmě na sobě cítí velký tlak, ale my chceme, aby žily způsobem ostatních dětí. Holt, rodinná tradice je dosti zavazující.

 

Pro Violettu jako houslistku bude ale těžké překonat svého otce...

Možná právě proto ještě váhá, jestli se houslím bude věnovat i dál a půjde třeba na konzervatoř. Už ví, jaká je to dřina, a vidí, co všechno proto já musím udělat, a že profesní život není „jen“ hraní, ale spousta věcí okolo. Tak uvidíme, jak se nakonec rozhodne. Je štěstí, že máme dcery, na kluky jako pokračovatele se přece jen hledí trochu jinak. Synové slavných otců to mají daleko těžší, kluka bych na housle asi nikdy nedal.

 

Letos jste tak trochu porušil tradici a nemáte vánoční turné.

To je sice pravda, ale budu mít hodně jiných koncertů doma i v zahraničí. Na přelomu listopadu a prosince jsem hrál v republice a teď odlétám na šňůru koncertů do zahraničí, kde už do Vánoc zůstanu– čtyři mě čekají ve Francii, poté šest koncertů s Královskou liverpoolskou filharmonií. Práce mám naštěstí pořád dost. Natočil jsem videoklip k mé nové autorské skladbě MAGIC 24 v pop-crossoverovém stylu, pracuju na další desce a už teď připravuji svůj velký samostatný koncert v O2 aréně, i když bude až za rok. Bude to pro mě obrovská výzva. Jmenovat se bude „Na hraně“.

 

V čem jsou vaše koncerty jiné?

Jak jsem již říkal, snažím se klasiku zpřístupnit široké veřejnosti mnoha svými aktivitami i osobním přístupem v prezentaci koncertů. Ty sám uvádím, provázím jimi diváky, mluvím o skladbách, skladatelích i věcech nehudebních. Není to tak, že bych jen přišel, vystřihl nějaký part a zmizel. Rád se s posluchači po koncertu setkávám, povídám si, podepisuji CD či LP. Jsem velmi aktivní na sociálních sítích. Mám radost z každého posluchače, kterého nasměřuji k hudbě nebo do koncertního sálu. Za důležité považuji i vzdělávání mládeže, přivést děti k hudbě včas a oslovit je zajímavým, zábavným způsobem. Ve své kariéře jsem odehrál stovky koncertů pro děti a studenty, teď jsou mojí prioritou Hudební perličky Pavla Šporcla, pořad, který natáčím pro Českou televizi. V něm právě pro děti ve věku pěti, šesti let zábavnou formou představujeme klasickou hudbu. Je krásné, když za mnou děti na ulici běhají, že mne znají právě z Perliček. Na jaře budu natáčet další díly, celkem by jich mělo vzniknout padesát šest.   

 

Jak se daří vaší cikánské kapele Gipsy Way Ensemble?

Moje cikánská cimbálovka funguje skvěle, všichni jsou výborní muzikanti, profesionálové, na které je stoprocentní spolehnutí a často se třeba stává, že jsou na místě koncertu dřív než já.  Odehráli jsme více než 400 koncertů po celém světě a stále nás to baví. Díky svému projektu Gipsy Fire můžu předvést to nejlepší z cikánské hudby a na spolehlivosti a profesionalitě muzikantů chci ukázat většinové populaci, že její názor na Romy může být leckdy zavádějící.

 

Máte vlastní agenturu ŠPORCL ARTS Agency, čím se zabývá?

Zastupujeme špičkové umělce z oblasti klasické hudby, kteří jsou navíc skvělí i po lidské stránce. Staráme se například o Janu Bouškovou, nejlepší současnou světovou harfistku, Janu Šrejmu Kačírkovou, jednu z našich nejlepších sopranistek, Lukáše Sommera, skvělého kytaristu a skladatele a další. Prostě je kolem mě celý zástup báječných muzikantů. Trápí mne, že třeba někteří z nich nejsou tak známí, jak by si zasloužili, a rád bych jim v tomto směru pomohl. Je to pro mne nejen obrovský závazek, ale i práce, která mne baví.

 

Jak to všechno stíháte?

Pořád čtu nějaké knihy o time-managementu a věřím, že to zvládám, a přitom nešidím rodinu. Nechci být jako starší generace mužů z byznysu, kteří říkali, že jsou skvělí dědečkové, ale jako rodiče své děti zanedbali a teď je to mrzí. Už kdysi jsem si uvědomil, že chci být u prvního pláče, u přebalování i u prvních krůčků... I dnes se snažím být u školních besídek i koncertů svých dcer. A pokud je to možné, z každého koncertu se vracím, abych se svými holčičkami snídal nebo jim dal alespoň pusu před cestou do školy. Myslím, že zatím nemusím mít pocit, že bych něco prošvihl.

 

 

 

Nevyčítají vám občas milovníci klasiky, že odskakujete i k jiným žánrům?
Pro mě je nejdůležitější to, že hraju skladby, za kterými si můžu jako interpret i autor stát, protože jejich technická stránka je velmi náročná. V těchto „odbočkách“ se snažím ukazovat nové možnosti houslí, jejich propojení s jinými žánry, i proto jsem si třeba před lety nasadil na hlavu šátek. Tenkrát se ozvala se celá řada kritiků, že tím znevažuju klasickou hudbu. Ale mně šlo vždy o to, abych nalákal do koncertních síní nové publikum a ukázal, že klasika může být přístupná všem.

Nejste „jen“ interpret, ale taky skladatel…
Skladatelská činnost je totiž součástí mé profesní cesty a hodně mě baví. Do autorských skladeb můžu promítnout svoje emoce, jako interpret se musím vcítit do emocí jiných. V dobách minulých interpreti skládali sami pro sebe, vzpomeňme na Vivaldiho, Bacha či Paganiniho. Dnes už minimálně, a to je myslím škoda, protože každý umělec zná své možnosti. První autorské skladby byly už součástí mého popového alba Sporcelain, a hodně jsem jich zaranžoval i pro moji cikánskou cimbálovou kapelu Gipsy Way Ensemble. Samozřejmě skládám i kompozice pro klasickou hudbu, za jednu z nich jsem dokonce obdržel i cenu OSA. Poslední skladba Modlitba se objevila na mém posledním a velmi úspěšném albu Vánoce na modrých houslích. Velmi technicky náročné jsou také například mé Variace na píseň Kde domov můj, které na koncertech často a rád hraji.

Byl jste první, kdo nahlas říkal, že klasická hudba nemusí být vážná.
Dokonce si troufám tvrdit, že termín „klasická“ hudba se dnes v Česku používá díky mně. Ona totiž není v žádném případě vážná, a není pouze pro vyvolené. Stojí za to ji poslouchat a je pro mne důležité za ni „bojovat“. Snažím se ji zpřístupnit široké veřejnosti mnoha svými aktivitami i osobním přístupem v prezentaci koncertů. V mém „šátkovém období“ jsem v každém rozhovoru škrtal slovo „vážná“ a nahrazoval jej slovem „klasická“. Škatulkování je většinou zbytečné a zavádějící. Svou koncertní, autorskou i pedagogickou činností chci překračovat hranice klasiky a borti zažitá klišé o ní.

Pojďme udělat skok do vašeho dětství. Od kolika let jste chodil do houslí?

Byla to maminka, která mě k houslím přivedla a dohlížela na mě do 12 let. Chodila se mnou na hodiny a doma se mnou cvičila. Profesí je učitelka matematiky a hudby vyžadovala řád a každodenní cvičení. Byla v tomto striktní, ale jsem jí za to vděčný. Začínal jsem pozvolna v pěti letech pět minut denně, časem samozřejmě už víc. Postupně jsem začal vyhrávat soutěže a všechno šlo tak nějak plynule, přirozeně, přišla konzervatoř, pak studia v Americe, návrat a dokončení HAMU. Můj první učitel hudby pan Havel kdysi řekl: „Tenhle malej, hubenej, ten má útlý a delší prstíčky, ten by měl hrát na housle a ten větší se bude hodit na violoncello!“ a tak to zůstalo – já jsem houslista a bratr Petr výtečný violoncellista.

Byl jste někdy u houslí zpupný?
Nepamatuji se, že by se mi hraní zošklivilo, i když bylo mnoho momentů, kdy jsem cvičit nechtěl. Cítil jsem ale podporu rodiny i školy, fandili mi, povzbuzovaly mě i úspěchy na soutěžích, neměl jsem ani žádnou pubertální krizi. Ono hraní na housle je opravdu mimořádně náročné. Nejtěžší jsou začátky a kdokoliv vydrží hrát pár let a vydrží, tomu je třeba pogratulovat. I jeho okolí.
Na hodiny v „lidušce“ jsem se těšil, protože s panem učitelem Havlem byla legrace. On mi předal základní radost a lásku k hudbě, to je v dětství to nejdůležitější.




Na co hrají dcery?
Talent určitě zdědily, dvanáctiletá Violettka hraje na housle, desetiletá Sophie na violoncello a osmnáctiletá Lily má pro změnu výtvarné nadání, bude maturovat na škole bytového designu. Ale jestli nakonec v hudbě vůbec zakotví, to se teprve uvidí. Je to totiž sama o sobě profesně velmi těžká disciplína a holky moc dobře vědí a na mne vidí, kolik času tomu musím věnovat.

Hraje u vás na Vánoce hudba?
U nás je pořád hodně hudby, stejně tak je to i na Vánoce. Po mamince mám notýsek, do kterého mi psala koledy, a ty pod stromečkem společně zpíváme. Já si sednu ke klavíru a holky hrají na svoje nástroje a muzicírujeme. Místo vánočních esemesek pak přátelům posíláme video pozdrav z našeho hraní. A samozřejmě lijeme olovo, pouštíme skořápky, krájíme jablíčka. Dětem chceme ukázat, že pochází ze země plné krásných tradic, které je potřebné předávat a udržovat. Přiznám se ale, že místo kapra máme na štědrovečerním stole lososa. Je to kvůli mně, protože jsem „expert“ na kosti. Nikdo nemá ani jedinou a já jich mám v kaprovi sto padesát! O)))))

Nemají dcery trochu problémy s tím, že jména Kodet a Šporcl jsou už značka?
Moje žena Bára se s tím jako dcera Jiřího Kodeta potýkala od dětství, já to naštěstí nezažil, ale naše holky se s tím setkávají často. To víte, jsme malá zemička, tady se na jména hledí. Snažíme se nedělat si z toho těžkou hlavu, holčičky vždycky chodily do běžných škol, zařadily se do normálního kolektivu a myslím, že to zvládají skvěle. Samozřejmě na sobě cítí velký tlak, ale my chceme, aby žily způsobem ostatních dětí. Holt, rodinná tradice je dosti zavazující.

Pro Violettu jako houslistku bude ale těžké překonat svého otce...
Možná právě proto ještě váhá, jestli se houslím bude věnovat i dál a půjde třeba na konzervatoř. Už ví, jaká je to dřina, a vidí, co všechno proto já musím udělat, a že profesní život není „jen“ hraní, ale spousta věcí okolo. Tak uvidíme, jak se nakonec rozhodne. Je štěstí, že máme dcery, na kluky jako pokračovatele se přece jen hledí trochu jinak. Synové slavných otců to mají daleko těžší, kluka bych na housle asi nikdy nedal.

Letos jste tak trochu porušil tradici a nemáte vánoční turné.
To je sice pravda, ale budu mít hodně jiných koncertů doma i v zahraničí. Na přelomu listopadu a prosince jsem hrál v republice a teď odlétám na šňůru koncertů do zahraničí, kde už do Vánoc zůstanu– čtyři mě čekají ve Francii, poté šest koncertů s Královskou liverpoolskou filharmonií. Práce mám naštěstí pořád dost. Natočil jsem videoklip k mé nové autorské skladbě MAGIC 24 v pop-crossoverovém stylu, pracuju na další desce a už teď připravuji svůj velký samostatný koncert v O2 aréně, i když bude až za rok. Bude to pro mě obrovská výzva. Jmenovat se bude „Na hraně“.

V čem jsou vaše koncerty jiné?
Jak jsem již říkal, snažím se klasiku zpřístupnit široké veřejnosti mnoha svými aktivitami i osobním přístupem v prezentaci koncertů. Ty sám uvádím, provázím jimi diváky, mluvím o skladbách, skladatelích i věcech nehudebních. Není to tak, že bych jen přišel, vystřihl nějaký part a zmizel. Rád se s posluchači po koncertu setkávám, povídám si, podepisuji CD či LP. Jsem velmi aktivní na sociálních sítích. Mám radost z každého posluchače, kterého nasměřuji k hudbě nebo do koncertního sálu. Za důležité považuji i vzdělávání mládeže, přivést děti k hudbě včas a oslovit je zajímavým, zábavným způsobem. Ve své kariéře jsem odehrál stovky koncertů pro děti a studenty, teď jsou mojí prioritou Hudební perličky Pavla Šporcla, pořad, který natáčím pro Českou televizi. V něm právě pro děti ve věku pěti, šesti let zábavnou formou představujeme klasickou hudbu. Je krásné, když za mnou děti na ulici běhají, že mne znají právě z Perliček. Na jaře budu natáčet další díly, celkem by jich mělo vzniknout padesát šest.

Jak se daří vaší cikánské kapele Gipsy Way Ensemble?
Moje cikánská cimbálovka funguje skvěle, všichni jsou výborní muzikanti, profesionálové, na které je stoprocentní spolehnutí a často se třeba stává, že jsou na místě koncertu dřív než já. Odehráli jsme více než 400 koncertů po celém světě a stále nás to baví. Díky svému projektu Gipsy Fire můžu předvést to nejlepší z cikánské hudby a na spolehlivosti a profesionalitě muzikantů chci ukázat většinové populaci, že její názor na Romy může být leckdy zavádějící.

Máte vlastní agenturu ŠPORCL ARTS Agency, čím se zabývá?
Zastupujeme špičkové umělce z oblasti klasické hudby, kteří jsou navíc skvělí i po lidské stránce. Staráme se například o Janu Bouškovou, nejlepší současnou světovou harfistku, Janu Šrejmu Kačírkovou, jednu z našich nejlepších sopranistek, Lukáše Sommera, skvělého kytaristu a skladatele a další. Prostě je kolem mě celý zástup báječných muzikantů. Trápí mne, že třeba někteří z nich nejsou tak známí, jak by si zasloužili, a rád bych jim v tomto směru pomohl. Je to pro mne nejen obrovský závazek, ale i práce, která mne baví.

Jak to všechno stíháte?
Pořád čtu nějaké knihy o time-managementu a věřím, že to zvládám, a přitom nešidím rodinu. Nechci být jako starší generace mužů z byznysu, kteří říkali, že jsou skvělí dědečkové, ale jako rodiče své děti zanedbali a teď je to mrzí. Už kdysi jsem si uvědomil, že chci být u prvního pláče, u přebalování i u prvních krůčků... I dnes se snažím být u školních besídek i koncertů svých dcer. A pokud je to možné, z každého koncertu se vracím, abych se svými holčičkami snídal nebo jim dal alespoň pusu před cestou do školy. Myslím, že zatím nemusím mít pocit, že bych něco prošvihl.